| Jméno: | David Šír |
|---|---|
| Narození: | 12.10.1983 |
| Výška: | 186 cm |
| Váha: | 79 kg |
| Barva vlasů: | Hnědá |
| Barva očí: | Hnědá |
| Národnost: | Česká |
| Státní příslušnost: | ČR a JAR |
| Vzdělání: | 1997 – 2001: Národní jihoafrická konzervatoř NATIONAL SCHOOL OF THE ARTS (Johannesburg) - Obor: Hudba 2002 – 2004: Pretorijská univerzita UNIVERSITY OF PRETORIA - Obor: Herectví (BA DRAMA) |
| Jazykové znalosti: | Angličtina (rodilý mluvčí), čeština (domácí řeč), afrikánština (aktivní znalost), slovenština (aktivní znalost) |
| Hlavní dovednosti: | Hlasové imitace, řečnické dialekty a cizojazyčné přízvuky - americká angličtina, britská i skotská angličtina, francouzština, němčina, italština, ruština, čínština, a černošské kmenové nářečí Zulu a Sotho |
| Další dovednosti: | Hra na piáno, zpěv (baryton), stage combat (scénický souboj), dvojjazyčné moderovaní |
Mám dvojí občanství, dva domovy, dva prezidenty, dvě vlajky, dvě hymny a dvě země, do kterých patřím. Narodil jsem se v Brně, do první třídy jsem chodil v Německu, základní vzdělání mám jihoafrické, maturoval jsem v Johannesburgu, promoval v Pretorii a dnes žiji i pracuji v Praze.
Přestože mám spoustu skvělých škol, možná vás pobaví, že jsem nikdy nedokončil obyčejnou první třídu.
První pololetí jsem začal ještě v Československu, mezi tím jsme ale s rodiči odejeli do Německa, a já suverénně vplul do druhé poloviny první třídy, bez toho, aniž bych německy uměl jediné slovo. Do dalšího ročníku mě ale přirozeně, vzhledem k neabsolvování prvního pololetí nepustili a po prázdninách jsem musel znovu do první půlky, první německé třídy. Než jsem ji ale stačil dokončit, vrátili jsme se znovu krátce domů, kde jsem opět nastoupil do české školy, tentokrát pro změnu do druhé poloviny první třídy. Ani tehdy jsem ji však nedochodil, protože za pár měsíců jsme odlétali do JAR, kde už mě do první třídy nechtěli vůbec, protože jsem prý byl o půl hlavy vyšší než všichni ostatní prvňáčci, a tak mě šoupli rovnou do druhé.
Pod Jižní kříž jsem se s rodiči přestěhoval v květnu 1991 - do země s naprosto rozdílným společenským zřízením, jinými zvyky, kulturou i cizími řečmi. Angličtinu jsem zvládl docela lehce, základní školu rovněž. Potíže nastaly při volbě mého povolání, kdy já chtěl být hercem, ale táta ze mne chtěl mít hudebníka, a tak nakonec došlo ke kompromisu. Vystudoval jsem nejdříve hudební konzervatoř (National School Of The Arts) v Johannesburgu - zaměření: klasická hudba, a po maturitě (Gr 8 piano) jsem byl přijat na pretorijskou Univerzitu - obor herectví (BA Drama).
Rok po promoci jsem začal všemožně usilovat o zahájení mé vytoužené kariéry ve vlasti. Jako dvaadvacetiletý kluk jsem se jednoho dne ocitl v Praze, kromě jednoho kufru neměl vůbec nic, a kromě svého tehdy jediného kamaráda, režiséra Zdeňka Trošky, jsem tu neznal vůbec nikoho.
Vzhledem k tomu, že anglicky umím líp než česky a v angličtině také přemýšlím, začal jsem se živit překlady a vyučováním světového jazyka.
Našel jsem si ubohý podnájem, ovšem s luxusní adresou – několik metrů od Václavského náměstí, v ulici Ve Smečkách, kde totiž shodou okolností sídlí i proslulý Činoherní klub, který jsem si od první návštěvy a prvního uměleckého zážitku nadevše zamiloval.
„Tohle je divadlo, na které jsem čekal a tohle je profese, kterou jsem si vysnil“.
Tam jsem se seznámil s Ivankou Chýlkovou, která mě jednoho krásného dne představila (aspoň pro mě) největší české žijící divadelní legendě – panu režisérovi Ladislavu Smočkovi. Neúnavně jsem navštěvoval všechna jím režírovaná představení a po čase se dozvěděl, že v ČK chystá a zrovna obsazuje jeho novou inscenaci. Okamžitě jsem začal lítat po knihovnách (ano, v roce 2007 se ještě muselo do knihoven, když jste hledali nějakou hru), sehnal jsem si všechny dostupné materiály včetně scénáře a při první příležitosti jsem panu režisérovi "drze" oznámil, že tahle role byla prostě psaná pro mě. A vyplatilo se mi to. Měl jsem prý tak nevídaný a neslýchaný přístup, že se pan režisér rozhodl to se mnou zkusit. Byl jsem obsazen do hry od dalšího z českých velikánů Milana Kundery – PTÁKOVINA, po boku perspektivních začínajících umělců, jako byli Ondřej Vetchý, Stanislav Zindulka nebo Jaromír Dulava.
Inscenace se hraje už dvanáctou sezónu, a vypadá to, že pořád ještě nekončíme.
Krátce po mém prvním obsazení panem Smočkem do mé první inscenace se mi splnil další z mých mnoha snů, a to hostování v legendárním divadle SEMAFOR, kde jsem měl tu čest spolupracovat s panem Jiřím Suchým a paní Jitkou Molavcovou na legendární KYTICI, ve které mi byla svěřena role Vodníka.
Brzy na to jsem se dočkal i svých prvních (zatím menších) filmových a televizních rolí.
Úplně poprvé jsem se před kameru postavil v roce 2006, asi pět měsíců po návratu do ČR. Díky Jirkovi Lábusovi jsem se dovědel, kdo je to Soňa Ticháčková, která mě pozvala na můj první casting - první kamerovky, první režisér, první úspěch, první role, první film, první natáčecí den, první obraz, první herecký kolega, první klapka:
Jiří Vejdělek, ROMING a cikánské křtiny s Bolkem Polívkou.
Následovala ULICE, SANITKA a NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, (což, když se nad tím zamyslíte, tak už samo o sobě tvoří jakýsi “zdravotnický příběh”.
Zahrál jsem si mladší verzi Miroslava Donutila v ROMÁNU PRO MUŽE, anglického šaška na francouzské univerzitě v italské BORGII, a basistu Petra v retro-seriálu VYPRÁVĚJ.
Moje zatím největší a nejobsáhlejší role byl Milan Štrba v seriálu CESTY DOMŮ.
Víte jak poznáte, že jste dostali “slušnou roli”? Podle toho, jak se role jmenuje.
Pokud jste jen “něco” a vaše role existuje pouze na základě svého povolání, tak “nic moc”. Pokud jste tím, “čím” jste, jako třeba “policajt” nebo “kněz” nebo “voják” nebo “vrchní” nebo nedej bože “muž”, tak to asi role na Oscara nebude.
Pokud ale nejste jen “něco”, ale už dokonce “někdo”, jako třeba “Tomáš”, “Petr” nebo “Pavel”, tak už je to znatelně lepší, protože role je natolik důležitá, že už si zaslouží jméno.
Ale pokud dostanete ke jménu i příjmení, tak tomu říkám “role”.
A proto mám z Milana Štrby (ke kterému jsem do devíti krásných dílu “vyfasoval” i ženu a dítě) velkou radost a vlastně se mi s ním splnil i další sen - vytoužená spolupráce s panem Jiřím Adamcem.
Ale nevěnuji se pouze filmu a televizi, a hostování v divadlech…
Moje hlavní "děťátko", se kterým se mazlím už od roku 2011, a které jsem si, dá se říct “vypiplal” od kolíbky, je mé vlastní zájezdové divadelní představení (které produkuji i které jsem si sám režíroval) – VČERA, DNES A ZÍTRA.
Za svůj zatím poměrně krátký pobyt v České republice jsem měl tu čest setkat se, a v několika krásných případech už i spolupracovat, s českou hereckou elitou, a měl jsem to štěstí se setkat s neuvěřitelnými, bezkonkurenčními a nenahraditelnými osobnostmi.
Pokud mi ale někdo změnil život, a pokud bych měl jmenovat člověka, který ovlivnil moji kariéru nesčetně krat víc, než kdokoliv jiný…
…tak to byl jednoznačně pan Felix Holzmann.