Býval jsem velmi zvláštní dítě. Kreslil jsem si ve svém pokojíčku (v JAR) obrázky nebo jsem si hrál na zemi s autíčky a u toho na starém magneťáku poslouchal stále dokola kazetu s názvem Šprechty Felixe Holzmanna. Dodnes si pamatuji, jakou měla barvu. Byla žlutá, s černobílým portrétem pána v brýlích a ten byl orámovaný modrým kruhem. A já jí miloval.
Tehdejší hitparády mě moc nezajímaly, neřídil jsem se tím, co bylo zrovna “IN”. Místo hudebních skupin jsem raději poslouchal české mluvené slovo (asi možná proto, že mi daleko pod rovníkem bylo tak vzácné – češtinu jsem jako malý kluk vlastně slýchával pouze od rodičů, od sester a z českých kazet) a Felix Holzmann jednoznačně patřil mezi mé největší umělecké vzory. Často jsem si dělal své a Felix Holzmann mi hrál v pokojíčku jako kulisa.
Už tenkrát jsem si dal za cíl, že se s tímhle pánem jednou prostě musím osobně setkat. Znal jsem všechny jeho scénky zpaměti a právě proto, že jsem je poslouchal pořád dokola, přirostla mi jeho komika neoddělitelně k srdci.
Miloval jsem i humor jiných českých mistrů, jako byli třeba pánové Šimek a Grossmann, ale až s léty jsem pochopil, že scénky Felixe Holzmanna nejsou, na rozdíl od Návštěvních dnů, tvořeny pro intelektuály. Člověk nepotřebuje vysokou školu, aby panu Holzmannovi porozuměl a aby se smál. On svůj nezaměnitelný styl předával obyčejným lidem. Proto jeho odkaz považuji za národní poklad a myslím, že humor Felixe Holzmanna v dnešní době hodně chybí.
Je to ryzí, čistý, poctivý, český humor a osobně si myslím, že dnes je opravdu zapotřebí víc, než snad kdykoli jindy. V dnešní šílené době si pustíte zprávy nebo si otevřete noviny (nebo nedej Bože Blesk) a je vám na nic. Pustíte si libovolnou scénku Felixe Holzmanna a je vám prostě líp.
Felix Holzmann si nikdy nedělal srandu z nikoho jiného, než sám ze sebe. Dnešní komici, ať už úspěšní nebo ne, si věčně dělají srandu z někoho jineho. Parodují se slavné osobnosti, zesměšňují se politici a všeobecně mi přijde, že “dnešní” humor je někdy až zbytečně “sprostý”.
Pan Holzmann nikdy za svou celoživotní kariéru neřekl na jevišti jediné vulgární slovo. Svou geniální komickou tvorbou dokázal, že divák se může za břicho popadat i bez vulgarity a myslím, že třeba jen za to si zaslouží poklonu až k zemi.
Ale zpátky k otázce, kterou dostávám prakticky pokaždé, kdykoliv o tomto pánovi někde veřejně mluvím – “Jak jsem se dostal k Felixi Holzmannovi?”:
Bohužel osobně jsem se “k němu” nikdy nedostal.
Když jsem se v Praze trošku víc zabydlel, přiletěl za mnou koncem roku 2006 můj táta a tehdy mě napadlo natočit si jen tak pro sebe jednu scénku Felixe Holzmanna. Sehnal jsem si pověstné brejličky, legendární tralaláček a v sekáči po kouskách objevoval neodmyslitelný kostým s kabátem a pruhovaným tričkem. Mám prý docela talent na hlasové imitace a napodobování lidí a tak mě zajímalo, jak bych asi tak zhruba vypadal, kdybych se za svého milovaného komika z dětství převlékl a "obšvihnul" jednu jeho scénku přesně tak, jak ji kdysi hrál on sám.
Scénku jsme s tátou natočili a po sestříhání jsem ji poslal do ankety na super.cz. Hodně mě tehdy potěšilo, že většina diváků můj pokus ohodnotila kladně. Dokonce mi i jeden cizí pán zavolal a nabídl, zda bych v jeho produkci nechtěl s takovým “materiálem” vystupovat. Nápad mě nadchnul a začal jsem o tom uvažovat, ale pán se už potom neozval, a tak jsem na to celé pozapomněl.
Po několika letech jsem si konečně založil svůj vlastní účet na youtube a kromě několika nových videí na něj umístil i starou nahranou scénku. Pár dní na to mi asi ve dvě v noci volala kamarádka - herečka Helena Dytrtová - viděla moje video a ptala se mě, proč z toho neudělám celovečerní zájezdovku a nejezdím po městech? Pochopitelně jsem z počátku nevěřil, že by něco takového bylo vůbec myslitelné. Zeptal jsem se jí: “Počkej, to jako myslíš, že jsem v tom natolik dobrej, že si můžu dovolit s tím obtěžovat veřejnost?” Dodnes jsem Helence vděčný za to, že mě přesvědčila, že prý “jednoznačně ano”.
Tyhle legendární scénky zná každý z paměti, všichni jsme na tom vyrostli, věčně to opakují v televizi, všichni to máme doma na nějakém nosiči nahrané, ať už na CD, LP nebo DVD, a všichni si ty staré dochované záznamy můžeme pustit kdykoliv nás napadne. Ale nikdy nikdo už to nemůže vidět živě na jevišti v LIVE provedení.
Felix Holzmann nebyl jenom komik, byl to především jedinečný, bezkonkurenční a nenahraditelný autor. Všechny jeho scénky, každý fór, který od něj znáte, každý dvojsmysl, kterému jste se kdy zasmáli… to všechno je z jeho hlavy.
Dá se přirovnat, že v tomto ohledu byl něco jako Charlie Chaplin. Ten taky nikdy nehrál v žádném filmu, v žádné grotesce, aniž by si sám vymyslel děj i postavy, sám si napsal scénář, sám si složil hudbu a sám sebe i režíroval.
Nejen že si pan Holzmann hrál všechny své scénky sám, ale on je všechny i vymyslel a napsal. Tím pádem se dá říct, že to byl vlastně i dramatik, protože on nikdy nevystupoval sám za sebe. Nikdy nehrál “Holzmanna”. On si vytvářel různé postavičky, kterým propůjčoval život – byly to třeba pan Jouda, pan Carbok, pan Prokouk, nebo pan Škrundle…
A hlavně - on si k těmto, dnes už zlidovělým postavám, vymýšlel ta malá, krátká desetiminutová představeníčka. Myslím si, že když už jednou autor napíše takhle originální a takhle fantastické dílo, tak je přece povinností nás herců, abychom ho po jeho smrti hráli dál. – Kde by bylo světové divadlo, kdyby Shakespearovy rukopisy po jeho smrti strčily do šuplíku, zapomnělo se na ně a nechalo se na ně na věky věků prášit jenom proto, že autor už není mezi námi?
Géniové jsou od toho, aby tvořili a herci jsou od toho, aby jejich tvorbu hráli.
A já jsem přesvědčený, že Felix Holzmann nepatří jenom na DVDčka a na youtube a nebo obden ve tři ráno na televizní obrazovky, když nemají co vysílat. Já si myslím, že humor pana Holzmanna je stále natolik obdivuhodný a v dnešní době pořád ještě natolik aktuální, že si zaslouží opravdové jeviště, skutečné diváky a hlavně živé publikum.
Proto, když mě ještě několik kolegů z divadla přesvědčilo a dokonce i pár neznámých lidí, kteří mi po shlédnutí videa volali, ať do toho jdu, ať si těch scének dám dohromady víc a ať s tím “vyjedu na zájezdy”, rozhodl jsem se požádat o propůjčení autorských práv a pokusit se znovu po létech vzkřísit nesmrtelné dílo jednoho z největších komiků, které tato země kdy měla.
Je na Vás, divácích, zda se mi to alespoň částečně podařilo.